Kris van der Haegen (šéf vzdělávání fotbalových trenérů v Belgii) aneb vize směřující k výchově světových hráčů v duchu základního motta:

„V centru pozornosti nejsou výsledky, ale hráč a maximalizace jeho komplexního rozvoje!“

 
Dnes jsem se si přečetl článek „Belgická cesta“ (text Pavel Hartman) z časopisu COACH č. 12/2019 – magazínu, vydávaném se spolupráci s Českým olympijským výborem zejména (ale nejenom!) pro trenéry ČOV. A protože mě myšlenky tam vyjádřené výrazně rezonují s mými závěry, ke kterým jsem došel v rámci různých sportů napříč (zejména v alpském lyžování a ve volejbalu), rozhodl jsem se pro ty, kteří nemají přístup k tomuto magazínu pro trenéry, zachytit pro vás ty nejlepší myšlenky o kterých bychom měli všichni přemýšlet… (kurzívou značím své poznámky)

Výchova nových koučů vyšla z citátu Alberta Einsteina:¨
„Vzdělávání není učení faktů, ale trénink mysli k přemýšlení!“

• vnímáte ten značný obecný přesah této myšlenky?! (např. české školství?)
• snaha trenéra, aby si hráč pokud možno sám přišel na správnou variantu techniky či taktiky, byla jedním z hlavních myšlenek, kterou mě oslovil italský trenér Robertu Piazza na Světové trenérské show předloni v Českých Budějovicích!

Co to v praxi znamená?

Trénink vedený tak, aby hráče bavil

„Je to pochopení trenérů, že trénink nedělají pro sebe, ale pro své svěřence. Že musí být veden tak, aby hráče bavil a z každého jednotlivce dokázal vymačkat co nejvíc jeho potenciálu. Pokud každý hráč udělá progres, udělá progres i celý tým!“

A že to v praxi jde, tak to zažili všichni účastníci (hráči i trenéři) na loňském mezinárodním kempu (pořádaném v Ostravě ve spolupráci s naším klubem Jirkou Popelkou) v podání argentinského trenéra Javiera Webera.
A v čem vidí velký problém současného mládežnického fotbalu:

„Mládežničtí trenéři křičí na děti během tréninků a zápasů dospělé pokyny, rodiče na děti pro změnu křičí stupidní poznámky. To není správný přístup.“¨
Co je podle Belgičanů správný přístup a co správné učení?:
„Dejme dětem při učení svobodu. Svoboda je totiž licence ke kreativitě! Pak budou trénink milovat.

První zásada trenérů mládeže: Postarejte se o to, aby děti milovaly fotbal!

Pokud děti nebudou milovat fotbal, nebudou se ho chtít učit!“
Zamyšlení, jak toho dosáhnout:
„Dříve školáci hned po škole spěchali na plácky, sami se rozdělili na týmy, sami si rozhodili role, sami si dělali rozhodčí a pak až do setmění zápolili o vítězství. Aniž by si to uvědomovali, sami pronikali do tajů techniky, taktiky, prostorové orientace, kreativity nebo fait play. Dělo se tak naprosto spontánně a přirozeně.“

Trénink jako zápas

„Příliš časté opakování herních situací na tréninku, které jsou vytržené z kontextu zápasu, není nejlepším způsobem učení a výchovy.“

Tak například smečování na tréninku bez blokujícího hráče na druhé straně se v zápasech prakticky nevyskytuje, a přesto se tak často trénuje. Vnímám to nikoliv jako dogma, ale jako trend, kterým by se měli obecně v tréninku trenéři řídit.

Výsledky proti talentům

Pro všechny duely napříč mládežnický kategoriemi v Belgii platí:
„Primárně se nehodnotí výsledky, nýbrž individuální výkony hráčů! U mládežnických kategorií to opravdu není o vyhrávání trofejí, ale o zlepšování jednotlivých hráčů. V žákovských kategoriích do čtrnácti let nemáme tabulky (aby to kouče nesvádělo vyhrávat trofeje na úkor zlepšování jednotlivých hráčů),“ upozorňuje Van der Haegen.
„Pokud mládežnický kouč hraje na výsledky, dostávají se na hřiště jen fyzicky vyspělejší hráči, kteří by vzhledem ke svým tělesným parametrům mohli zajistit vítězství. Malí, přitom leckdy šikovnější kluci se na plac nedostanou. Anebo je tam trenér pustí až za rozhodnutého stavu, což neprospívá jejich rozvoji. Pokud sedím na lavičce, nemám chuť trénovat 3x týdně. Raději zběhnu k smartfonu či playstationu, protože tam si zahraju. To jsme museli vymýtit,“ podotýká Van der Haegen.

Tady v této absenci nadhledu vidím velké zaspání našich řídících složek či slavných metodiků, které se projevuje čím dál větším zaostáváním v řadě (dříve pro nás úspěšných) sportů. Čím dál větší výsledkový propad našich reprezentačních týmů v kolektivních sportech dospělých o tom jasně hovoří…

V Belgii se s tím vypořádali i systémovými kroky:
„V žákovských kategoriích jsme začali hrát na čtyři čtvrtiny jako v basketbale a pravidelně po každé čtvrtině točíme celé minitýmy!, aby si všichni rovnoměrně zahráli! Až u kategorie U17 musí všichni hráči odehrát aspoň 50% zápasového času,“ objasňuje Kris van der Haegen.
„Nemyslete si, že se to obešlo bez ostrých diskusí. Samozřejmě že rodiče fyzicky urychlenějších kluků chtěli, aby jejich potomci strávili na place víc času, jenže s nářky neuspěli. Zvítězil vyšší zájem. Kdo dokáže ve dvanácti určit, který z hráčů to nakonec dotáhne nejdál? Nikdo! Tak proč z některých kluků dělat během zápasů diváky?“
„Velký vliv na mládežnická utkání má totiž síla a velikost hráče. Ale síla není totéž co talent…“

Všichni trenéři se učí, že kluci různě rychle vyspívají (fyzicky i psychicky), různě rychle rostou a když rychle rostou, mají po nějakou dobu problémy s koordinací. Prostě díky preferenci momentálně nejvyspělejších hráčů můžeme brzdit a znechutit (často i ztratit) mladé hráče, kteří pak v době dospělosti mohou být daleko pro tým přínosnějšími. Navíc láska k vybranému sportu, ochota dřít více než ostatní (Jarda Jágr) a obětovat se pro tým (a zejména i opomíjená pokora mladých hráčů) je nejenom dle mého daleko důležitější než talent (z „bohem obdarovaných“ dětí někteří trenéři dělají nedotknutelné „primadony“, kteří se v drtivé většině případů pak na sport vykašlou, když je ti dříve méně zdatnější, doženou či předeženou.)

Rozdíl jen ve velikosti dresů

„Když jako trenér mládežnické reprezentace je mojí první výzvou dát šanci VŠEM! Pokud zápasy odehraju jen s hráči základní sestavy, co tím získám? Co se za ten týden naučí ti náhradníci,“ konstatuje Van der Haegen. VŠECHNY NÁRODNÍ TÝMY OD KATEGORIE U15 AŽ PO SENIORSKÉ ÁČKO MAJÍ STEJNOU HERNÍ FILOZHOFII A STEJNÉ PRINCIPY HRY!  Jediné, co se mění, je velikost dresu!“
Mládežnické výběry se také povinně drží hesla: „NIKDY NEPROHRÁVÁME – BUĎ VÍTĚZÍME, NEBO SE UČÍME!“…

Závěrem – a výsledky?

Jde jim to dobře! Národní A-tým patří k největším favoritům EURO 2020 a absolventy belgického výchovně-vzdělávacího programu se to hemží v nejlepších evropských TOP ligách.
„Nejsou to fotbalisté největších fyzických parametrů, ale mají dobře vyvinutý mozek pro mederní fotbal. Umí pozičně číst hru, umí dělat rychlá rozhodnutí a umí je i realizovat,“ uzavírá Kris van der Haegen.

Nejsem z těch, kteří tvrdí, že vše co se napíše nebo řekne je dogma, ale přiznejte - není v těchto zkušenostech něco k zamyšlení i nejenom pro náš volejbal? Snad se dočkáme u našich vrcholných sportovních činovníků pokory se zamyslet a pokusit se něco z toho aplikovat i u nás…