AKTUALIZOVÁNO! Ač tento víkend měli naši kadeti a junioři pauzu, o volejbal přesto nepřišli.

Věčným zdrojem nápadů a podnětů v našem klubu je manažer klubu Prochy (alias Martin Procházka), který okamžitě reagoval na nenápadnou poznámku našeho věrného redaktora Odry Rádka, že by nebylo marné se někdy podívat na hodně kvalitní volejbal v nedalekém Polsku. A jak to Prochy má ve zvyku, hned zvedl telefon a zavolal mi, co bych na to řekl, kdybychom vzali na zápas nejvyšší polské volejbalové soutěže několik našich mladých hráčů a  ať si vychutnají atmosféru, kterou tyto zápasy vzdálené ani ne 50 minut od Ostravy svým fanouškům nabízejí. 

"Prochy" je ten bez míče ...


A tak jsem dal k dispozici náš "modrý blesk" (klubový VW Transporter), uvolnil finanční prostředky a Prochy zajistil přes internet lístky a v sobotu odpoledne 3.2.2018 jsme společně vyrazili do Jastrzembia (kde se nachází jeden z nejúspěšnějších týmů polské ligy - viz vlajky s letopočty) na zápas 

Jastrzebski Wegiel (6. tým tabulky) versus ALURON VIRTU Zawiercie (11. tým tabulky)

Atmosféra zápasu byla vynikající - oba týmy přišlo povzbudit hodně skalních fanoušků často oděných do klubových barev a díky jejich mohutnému skandování, práci vlajkonošů a zručných bubeníků jsme jen museli konstatovat, že polský volejbal je herní úrovní, návštěvou diváků a propracovaným způsobem fandění oproti české lize někde úplně jinde... (a to si jeden z místních fanoušků posteskl, že dnes řada diváků se rozhodovala mezi sledováním v poslední době velmi úspěšných polských lyžařských skokanů v TV a  mnoho jich tak bohužel zůstala doma u televize...).

Naše akce se bezesporu povedla, kluci viděli výborný volejbal, ve kterém výše postavené domácí družstvo jasně dominovalo. Pro úplnost výsledek tohoto utkání:
 

Jastrzębski Węgiel

Warta Zawiercie

3:0

25:15, 30:28, 25:22

A pro zájemce tady máme i krátké video ze zahájení tohoto utkání:

Ondřej Rádek: Jastrzebki Wegiel – Aluron Virtu Warta Zawiercie. – aktualizace!

(V následujících řádcích si můžete přečíst i moje shrnutí sobotního odpoledne.)

Již nějaký ten měsíc apeluji na našeho manažera Prochyho, že by to chtělo vycestovat na utkání polské extraligy ve volejbale. Jelikož daná soutěž patří k nejlepším na světě jak kvalitou hráčů, tak i atmosférou. Navíc několik klubů je od Ostravy celkem blízko. Moje myšlenky na kvalitní podívanou často brzdí shoda, kdy ve stejný den hrají často naši kluci své druholigové zápasy. Někdy je zase náš manažer časově vytížen a tak jsem rád, že jsme tuto sobotu mohli konečně vycestovat kousek za hranice města.

Sraz máme naplánovaný na 13:40 na tramvajovou zastávku Elektra v centru Ostravy. Já přicházím o něco dříve a již v dáli vidím první naše mládežnické hráče, kteří s námi dneska pojedou užít si parádní zážitek a to jmenovitě Vojtu Hermana a Štěpána Šonovského. Po chvíli přijde na smluvené místo i Prochy. Po chvíli dorazí ještě Adam Gorecki a jsme tak komplet. Než nás přijede vyzvednout v našem modrém klubovém tranzitu prezident klubu Ing. Ivan Cap, stačíme probrat změny na soupiskách našich mužských celků. To už je něco po 13:45  a v dáli vidíme náš auťák. Krom našeho prezidenta najdeme na palubě i jeho syna a smečaře Dana Capa a Matese Ranochu. Vyrážíme, cesta probíhá v poklidném tempu i když některé polské cesty jsou rozbité a docela to hází.  Po nějaké době se kouknu na mobil a zjistím, že je 14:33 a říkám si, to už jsme tam měli být. Po chvilce, kdy jsme ve městě podle navigace dojeli na konec ulice Jana Pavla II., zjišťujeme, že náš cíl je o 16 km jinde a tak se vracíme zpět a za nějakých deset minut jsme na místě. V pohodě zaparkujeme před halou, která z venku vypadá velmi hezky. Před halou mě zaujmou speciálně nastříkaná auta pro hráče místního klubu. Nejsem si jist, jestli jsou pro všechny hráče nebo jen ty největší hvězdy.



Jelikož máme lístky dopředu koupené přes internet, tak se nemusíme zbytečně zdržovat. Pro zajímavost jeden stál 25 zlotých což je v přepočtu nějakých 150 korun. A tak po „odpípnutí“ vstupenky pořadatelskou službou jdeme rovnou hledat naše místa. Ty jsou v nejméně atraktivním sektoru úplně nahoře a uprostřed. Výhled ale i odtud je z mého pohledu suprový! Ve vestibulu potkáváme  dva místní maskoty, kteří mi ochotně zapózují a rádi se z každým kdo má zájem vyfotí.



Se začátkem zápasu bereme do rukou všichni mobily a děláme si fotky a videa na památku. Jelikož já (a to už jsem s volejbalem navštívil několik desítek hal) i všichni ostatní jsme v Jastrzebie na volejbale nikdy ještě nebyli.
Hala má kapacitu něco málo přes 3000 míst k sezení a je obsazena dneska jen z poloviny. Nakonec byla oficiální návštěva podle stránek Plus ligy 1690 návštěvníků. Což je v podstatě  místní průměr. Vyprodáno bývá jenom na zápasy s polskými supertýmy jako je Belchatow či Zaksa či v lize šampionů, kdy hostili ve středu ruský volejbalový gigant Kazaň. Atmosféra je v hale parádní, hostů (jak je dopředu avizováno) přijelo nějakých tři stovky. Jsou vedeni maskotem klubu rytířem. Mají speakra s megafonem, bubny, vlajky (ať už „sektorovky“ či na tyčích) a jsou jednotně oblečení ve žluté barvě. Přesně to co se mi líbí a u nás v lize to nenajdete. Domácích je v sektoru možná 60, povětšinou ve žluto- zelené barvě trička. Rámus je to pořádný. Z toho by v Drásově či Napajedlech zešíleli…   Velkým plusem je, že jich fandí cca devadesát procent (na rozdíl od české ligy – třeba v Ostravě, kde tleská průměrně dvacet lidi) všech lidi v hale pomocí „tleskátek“, které jsou přichyceny na všech sedadlech a český divák je zná především ze zápasů reprezentace. První set je jasně v režii domácích. My jsme se hlavně těšili na hvězdu domácího celku Salvadora Hidalgo Olivu, který je jeden z nejlepších hráčů celé soutěže.



Dalším zajímavým hráčem je německý nahrávač Kampa, kterého jsme viděli, když jsme zavítali na ME do Katowic na zápas Česko – Německo. Na druhé straně je třeba slovenský reprezentant Paták.
Je konec prvního setu. Někteří diváci shlédnou v každé přestávce tanečně–akrobatické vystoupení mladých děvčátek. Já jdu omrknout zázemí haly. Pro člověka, který tam nikdy tam před tím nikdy nebyl, je to trochu bludiště. Fanshop neboli „strefa kibica“ se nachází na druhé straně haly a může být v něm snad i třicet různorodých položek. Jelikož mám ve zvyku, že když někam jedu, tak si vždy koupím něco na památku, tak tentokrát jsem zvolil klíčenku neboli „Smyczek“ za deset zlotých. Sportovní klíčenky totiž sbírám stejně jako další sportovní suvenýry. Za zmínku stojí, že fanshop, který vypadá na pohled jako šatna na odkládání oděvů, je vyzdoben nádhernými klubovými trofejemi.



Poté jdu prozkoumat i zbylou část haly. V ní nalézám menší kavárnu a v rohu i menší bistro. Nakonec jsem zvolil nealko mojito (větší, za 7.50). Ale to už je vše a mířím zpět na své místo. Na hřišti v druhé sadě probíhá vyrovnaný boj a domácí vyhrávají v koncovce.

Po zápase je ještě vyhlášen nejlepší hráč zápasu a my můžeme spokojeni vyrazit domů. Tam jsem vysazen krátce před pátou hodinou odpolední.  V hlavě už mám další dva nápady, o kterých zatím nikdo neví a pokud vyjdou, tak si o nich tady samozřejmě přečtete. To už je pro dnešek všechno. Na viděnou z Hlučína, kde si doufám jedeme pro dalších šest bodů do tabulky!